"Budu potřebovat full-face helmu?" To je, oč tu běží! Chrániče na lokty už jsem měl zabalené, když jsem si pokládal tuto otázku. Na svém prvním výletu v roce 2017 do Kantábrie jsem si zlomil nos. Nejsem Michael Jackson a zatím jsem docela spokojený se svou fasádou. Helmu jsem bez dalšího váhání strčil do tašky.
Dva týdny před odjezdem napjatě sledujeme meteorologickou situaci, protože tamní území je bičováno silnými dešti. My jen doufáme, že to vydrží a řeky budou příjemně „nažvejklý“. Plánovat kajakový výlet do této destinace je v podstatě nemožné. Můžeš zažít to nejlepší pádlování v Evropě nebo se ti bude prášit za kajakem. Voda nebo sucho. Stále ale platí takové španělské pořekadlo, které mě místní naučili, když jsem fňukal, že není voda: „No hay agua, hay vino“. To znamená není-li voda, je víno.
Personální obsazení této výpravy tvoří čtyři lidé a dvě zvířata rozdělená do dvou vozidel. Terka jede s Garou (pes), Chicou (nosál) a nakonec i s mou maličkostí. Druhé auto formuje již známá a úderná dvojice Eda a Michal.
PRVNÍ DNY V KANTÁBRII
S Terezkou jsme dorazili do Kantábrie o den dřív než kluci. Rozpádlovali jsme se na hezkém úseku WW III-IV Rio Gandara. Dokonce se k nám připojila místní legenda - Javier Gonzales.
Eda s Michalem dorazili hned následující den. Eda mimochodem pracuje jako masér a specializuje se na rovnání obratlů nárazovou technikou. Vymyslel tedy vhodnou intervenci, která pomůže od tělesné ztuhlosti po dvou tisících kilometrech v autě. Asi hodinu cesty od Gandary je Salto de Tobalina – dvanáctimetrový vodopád. Vody je spíše míň než víc a pohled na vodopád mi připomněl zlomení mého nosu (stejný vodopád, 2017). Pohotově jsem si vymyslel výmluvy, proč tam nejet. Popřál jsem klukům „buenas lineas“ a šel se schovat za objektiv foťáku. Kluci předvádějí výbornou tzv. park 'n' huck session a každou jízdou (každým poletem) se zdokonalují. Nejdříve přes řídítka, potom bokem a nakonec jsou z toho krásné lajny. My vám teď ukážeme fotky pouze z těch lepších jízd. Realita našeho sportu je ale taková, že to občas prostě bolí. Musí se zkoušet, zkoušet a zkoušet. Neboli „fake it till you make it“.
ZÁVOD S ČASEM
Věděli jsme, že hladiny řek budou už jen klesat. Začal tedy závod s časem. Musíme toho stihnout co nejvíce! Předpověď hlásí jen hezké počasí bez deště, což je pro kajakáře v podstatě tragédie. Rychle se rozhodujeme, co dál. Volíme řeku Ulla, která je ve vnitrozemí cestou na západ. Má stále hodně dobrou vodu. Nikdo z nás ji předtím nejel. Ulla začíná jako flat a já mám pochyby, zda jsme vůbec nasedli správně. Rychle ale mění svůj charakter a my jsme mile překvapeni. Nakonec je to skvělý úsek se čtyřmi velkými WW V peřejemi a lehčí zábavou mezitím.
ŘEKY DEVA a DEZA
Pokračujeme na západ. Rio Deva je další po cestě. Z kilometráže o této řece víme, že je to vděčná volba nehledě na vodní stav. Dost se mi líbí charakter místních řek, ale i scenérie na tomto výletě ujdou. Rio Deza je zrovna takový výstavní kousek - kontinuální trojka-čtyřka kličkující skrze galicijskou "džungli". Přesto, že říkám čtyřka (WW IV), stále musíme být na pozoru. V jedné z peřejí se totiž Eda neočekávaně stal singlířem. Prasklo mu pádlo vejpůl. Byl jsem na něj docela pyšný, že začal singlovat. Ale moc dlouho to netrvalo, protože se rozhodl vystoupit se svýma půlkama a dojít na cestu. Škoda, že už skoro nikdo nechce jezdit C1.
CASTRO LABOREIRO
"Must do" řekou této destinace je ikonické Castro Laboreiro, bezpochyby. To si drží dostatek vody i týden po dešti, takže jsme sem nemuseli tolik spěchat. Rozhodli jsme se, že si sjedeme oba úseky v jeden den. Začali jsme brzo, abychom měli čas na prohlížení, přenášení a natáčení.
Pro nadcházející dny jsme se spojili s francouzským kajakářským párečkem Nicem a Marlene a strávili jsme pár dní lapováním Rio Oitaven. Voda postupně klesá. Tato řeka je ale regulovaná z přehrady, takže nás to drží nad vodou.
Pro nadcházející dny jsme se spojili s francouzským kajakářským párečkem Nicem a Marlene a strávili jsme pár dní lapováním Rio Oitaven. Voda postupně klesá. Tato řeka je ale regulovaná z přehrady, takže nás to drží nad vodou.
SURFING V OCEÁNU
Když je vody v řekách málo, je tu ještě jeden vodní živel, kde je vody zatím dost – oceán. Nikdo z nás předtím nezkoušel kajakovat ve velkých vlnách, takže jsme se dost těšili a já jsem se i trochu bál. My ve vodácké vestě a s helmou, vedle nás surfaři jen v neoprenu. Ten pocit, když se zvedá bílá stěna pěny a já nemůžu s kajakem pod ní ani nad ní je něco, co se mi vrylo do paměti.
Jet do Španělska s Hiko teamem byl super nápad a jsem si jistý, že se vrátíme. Je tu ještě tolik řek, co jsme nejeli.
Třikrát hurá pro déšť!!! Uvidíme se na řece! Mějte se!
Honza Choutka